a být respektován

Kniha R+R

Milí příznivci respektu,

jak jste možná zaznamenali, letos vyšla přepracovaná kniha Respektovat a být respektován v podání Jany Nováčkové a Dobromily Nevolové.

Protože dostáváme více dotazů, jak je to s naším spoluautorstvím, když již nejsme na knize uvedeni, chceme vás ujistit, že i nadále zůstáváme spoluautory celého přístupu Respektovat a být respektován. I v novém vydání knihy jsou naše myšlenky, historky z naší rodiny a celé pasáže, které jsme napsali do původní knihy vydané poprvé v roce 2005.

S myšlenkou přepracování knihy přišly spoluautorky. Pro nás dva je kniha R+R součástí více než dvacetileté významné etapy naší práce, která se však již uzavírá. Už řadu let vystupujeme jako samostatná dvojice a jsme také hodně vytížení kurzy a semináři. Z těchto důvodů jsme se nechtěli do přepracování knihy pouštět. Navrhovali jsme, aby každá dvojice napsala svoje dílo, které by na knihu R+R navazovalo. Spoluautorky však trvaly na přepracování knihy, tak jsme se nakonec dohodli, že tak učiní už jen ony.

Knihy Respektovat a být respektován všech čtyř autorů se prodalo 99 tisíc výtisků. Z takového zájmu i zpětných vazeb vnímáme, že kniha nejen oslovila individuální čtenáře, ale přispěla i ke změně společnosti. Těší nás to a dává nám to povzbuzení a energii do další etapy naší práce.

Z původní knihy R+R uvádíme úvod, který v roce 2004 napsala Tatjana a o kterém nám mnozí řekli, že právě ta osobní zkušenost je oslovila. Tak abyste o tuto oblíbenou kapitolku nepřišli.

Jak jsem prožila to, o čem je tato kniha 

(Úvod ke knize Respektovat a být respektován autorů Pavla Kopřivy, Jany Nováčkové, Dobromily Nevolové a Tatjany Kopřivové, která vyšla v roce 2005)

Milí čtenáři,

ráda bych se s vámi – než se začtete do dalších kapitol – podělila o vlastní zkušenost jak s mocenským, tak s respektujícím přístupem v komunikaci a výchově. Možná zjistíte, že některé pocity a zážitky, o nichž budu hovořit, se podobají těm vašim.

Na své dětství si vzpomínám jako na docela bezstarostné. Rodiče se bratrovi a mně hodně věnovali, umožnili nám vystudovat a vděčím jim za to, že nám modelovali pevné morální postoje a zájem o kulturu a vzdělání.

Naši rodiče měli jistě upřímný zájem o to, co děláme. Když jsme odněkud přišli, ptali se, kde jsme byli, co jsme dělali – ale ne, co jsme prožili. Pak nás většinou stejně nevyslechli, anebo s mnoha posuzujícími komentáři a radami. Těžké to bylo, když jsme měli jiné názory než oni. Tatínek se sice dost často ptával: „Jak si to představuješ?“, ale obvykle nám pak udělal kázání o tom, jak si to představuje on. Kritika, kterou sklízely různé mé nápady, skutky a výtvory, mi postupně brala chuť svěřovat se rodičům se svými zážitky. Jejich postoj „těch, kteří vědí všechno lépe,“ se stal docela vážnou překážkou skutečného partnerství a sblížení.

Přitom měli na mysli samozřejmě jen mé dobro. Tak jako ho má na mysli moje maminka ještě dnes, v mých osmačtyřiceti letech, když mi třeba říká: „Obleč si ten kabát, je zima!“ Dříve mě takové věty popouzely, dnes ale chápu, jak je těžké změnit, co jsme dělali a říkali celá desetiletí, když vlastně ani nevíme, jak jinak vyjádřit svůj zájem, starost o druhého.

Vím, že rodiče nás vychovávali, jak dovedli nejlépe. Sami se to tak naučili a žili ve společnosti, kde model výchovy založený na příkazech, pokynech a poslušnosti převládal. Proto jim to nemám za zlé.

Neuspokojivá komunikace a snaha porozumět lépe vlastním i cizím emocím byly jedním z důvodů, proč jsem se dala na studium psychologie. Ke skutečné změně v oblasti komunikace a zvládání emocí mě však donutilo až soužití ve vlastní rodině a má nespokojenost s tím, jak emočně zvládám, lépe řečeno nezvládám některé situace.

Když jsem se stala matkou, měla jsem předsevzetí, čemu všemu se chci ve výchově vyhnout. Ale s úlekem jsem zjišťovala, že – zvláště ve vypjatých situacích – používám totéž, co mi tolik vadilo jako dítěti: peskování, komandování, kritiku, vyptávání, vyhrožování, křik… Měla jsem sice snahu vždy dceři vysvětlit, proč po ní chci to, co chci, ale (a to jsem pochopila až mnohem později) zůstávalo to jednosměrným požadavkem. A pokud nepomohlo vysvětlení, došlo na zmíněné způsoby. Když pak byly oprávněné požadavky (hygiena, úklid, domácí a školní povinnosti) splněny, často jsem stejně nebyla úplně spokojená a dcera namísto ocenění vyslechla něco o chybách a nedostatcích.

Jak se přitom cítila, o to jsem se mnoho nezajímala, natož abych vyjádřila porozumění pro její emoce, v tu chvíli odlišné od mých. Jak jsem ale měla dát najevo empatii, když jsem ji v dětství nezažívala? Kde by mě napadlo dát dítěti vybrat, kdy a jak věci udělá, když jsem sama nedostávala na vybranou? A jak jsem měla oceňovat, když jsem byla naučená, že o tom, co je v pořádku, není třeba mluvit?

Společně s manželem, který zažil také víceméně „klasickou“ výchovu, jsme začali hledat alternativy, které by nás osvobodily z pasti zaběhnutých kolejí v chování a komunikaci a které by dětem i nám přinesly lepší pohodu.

Skutečný průlom nastal po setkání s knihou amerických autorek Adele Faberové a Elaine Mazlishové „How To Talk So Kids Will Listen & Listen So Kids Will Talk“ (Jak mluvit, aby děti naslouchaly, jak naslouchat, aby děti mluvily). I když se nám nepodařilo knihu vydat ani po opakovaných jednáních s majiteli autorských práv, stala se pro nás velkou inspirací. Nabízela přehled konkrétních komunikačních dovedností, použitelných v jednání s dětmi i s dospělými, které výborně zapadaly do našeho rodícího se pojetí partnerského přístupu k dětem (v protikladu k přístupu autoritativnímu). Staly se nám oporou v uskutečňování takového vztahu s dětmi, jaký jsme si vždycky přáli mít – ale vlastně jsme ho popírali autoritativními způsoby komunikace.

Výchova dalších dvou dcer proto už zdaleka nebyla provázena tolika negativními emocemi. Velkou pomocí i podporou mi byl manžel, který si nové způsoby rychle osvojil, ukazoval mi, že fungují, a povzbuzoval mě, když jsem sklouzávala ke starým způsobům nebo míchala všechno dohromady. Trvalo nám ovšem nějaký čas, než jsme si ujasnili, že výčitky a vzájemné napomínání přilévají v těchto situacích olej do ohně u nás dospělých právě tak jako      v komunikaci s dětmi. Mnohem víc pomáhá vyjádření empatie a porozumění pro přehmaty a uklouznutí toho druhého – to nejen tiší emoce, ale pomáhá také uvědomit si, co a jak mělo být jinak.

Počáteční nejistota se měnila v přesvědčení, že tato cesta má smysl, a v pocit mé vzrůstající vlastní kompetentnosti při zvládání různých emočně náročných situací. A to nejen v rodině, ale třeba na úřadech, u lékaře, v jednání s učiteli našich dětí a podobně. Stává se mi ještě, že si uvědomím, že jsem situaci nevyřešila nejlíp, daleko rychleji se už ale umím vypořádat s vlastními nepříjemnými pocity včetně sebeobviňování. S jasnou hlavou pak můžu zvažovat, co říct nebo udělat dál anebo jak se zachovat příště. Když jsem si uvědomila, že v emocích vlastně ztrácím svobodu rozhodování nebo dělám věci, které mi pak komplikují život, docela silně mě to motivovalo, abych se snažila negativním emocím předcházet – především tím, že jsem se začala vyhýbat mocenským způsobům jednání. Osvobození od nepříjemných emocí je pro mě jedním z největších přínosů změny v komunikaci.

Dvě nejmladší děti dostávají především podporu, zároveň se ale snažíme společně s nimi vytvářet hranice správného chování. Snažíme se je oceňovat a vyhýbat se vyčítání, srovnávání a dalším neúčinným způsobům. Tím, že dáváme dětem prostor pro jejich názor a řešení ve věcech, které se jich týkají, necháváme je vybrat a nesoudíme je, tím jim postupně předáváme zodpovědnost za to, pro co se rozhodly. A to je ohromná úleva. Významně ubylo konfliktů. Najednou je tu energie a chuť připravovat druhým i sobě pozitivní zážitky – ocenění toho, co se daří, pochopení, když se nedaří, povzbuzení, když je toho na někoho moc, i omluva, když se někdy „utneme“. To vše je velmi nesnadné, ba nemožné, když je člověk plný negativních emocí.

Dnes, i když ještě zdaleka vše nejde úplně hladce, jsem – co se týká budoucnosti našich pěti dětí – optimistická. Ať už si zvolí jakoukoli životní dráhu, i když jim život postaví do cesty různé překážky, mohou se opřít o svou vlastní sebeúctu. Dovedou dodržovat dohody, samostatně si hledat informace a podle nich se rozhodovat, spolupracovat s ostatními, vcítit se do druhého, pomoci, když je potřeba, ale také vyjádřit vlastní názor, třeba i nesouhlasný, dokonce se zastat druhého i vůči dospělému. Zdvořile, ale jasně. Přitom jsou tvořivé a dovedou bavit sebe i ostatní. Mají dobré postavení mezi vrstevníky a vycházejí dobře i s učiteli. A tak přesto, že jsme pracovně velmi vytížení rodiče, zažíváme při společných setkáních doma příjemné chvíle.

Čekat, až nás začnou respektovat druzí, zvlášť když my sami jim moc respektu nenabízíme, může trvat dlouho. Naopak, budeme-li se chovat k druhým s respektem a od nich respekt očekávat, to znamená šetřit jejich i svou důstojnost, budeme si víc vážit sebe samých a nebudeme tak závislí na mínění druhých. Tato knížka chce nabídnout povzbuzení těm, kteří touto cestou už vykročili, a inspiraci pro ty, kdo ji hledají.

Tatjana Kopřivová, 2004

Archivy