Článek o rizicích trestání

Trestání dětí ohrožuje jejich vývoj i tehdy, když nekončí týráním 

Pavel a Tatjana Kopřivovi 

Časopis Psychologie 10/2008

      Jako hlavní důvod pro návrh zákona o zákazech tělesných trestů se uvádí, že asi čtvrtina těchto trestů hraničí s týráním nebo přechází v týrání. Tresty jsou však rizikovým výchovným prostředkem už ve své podstatě – tedy i ty zbývající tři čtvrtiny. Trestem při tom rozumíme zneužití fyzické moci nebo moci dané postavením k odplatě nebo k tomu, abychom donutili druhé udělat to, co chceme my.

     Tresty mají řadu rizik, která mohou zůstat skryta a nerozpoznána a mohou se projevit  i po delším čase, kdy už bývá těžké vystopovat vzdálené příčiny. Nejde jen o rizika pro individuální osobnostní vývoj, ale současně i o rizika pro rozvoj demokracie. Chceme se pokusit je shrnout a pojmenovat:

     1. Lekce o moci. Trestáním se děti učí, že ubližování je legální nástroj výchovy a řešení problémů mezi lidmi. Použít tento nástroj ovšem může jen ten, kdo má moc. A tak se děti učí na jedné straně  ustupovat moci a na druhé straně, aby samy mohly tento nástroj používat, získat moc. Moc je důležitější než zákony a pravidla. Když získají moc nad druhými, mohou si dělat, co chtějí. Toto poselství s sebou nesou všechny tresty, většinou skrytě, někdy zcela zjevně – třeba v situaci, kdy rodič vyplácí svého potomka, který ublížil mladšímu sourozenci, se slovy: To máš za to, žes  mu ublížil! Teď už si snad budeš pamatovat, že takhle se chovat nemůžeš! Co se dítě po této lekci doopravdy naučilo pro život?

     2. Zmatení motivace. Děti by se měly naučit dělat určité činnosti proto, že pochopily jejich smysl a potřebnost. Pak je také budou dělat, i když nad nimi nebude stát kontrola. Pokud vyhrožováním nebo trestem dosáhneme toho, že dítě udělá, co chceme, je to proto, aby se zavděčilo autoritě (tedy z poslušnosti, nikoliv skutečné zodpovědnosti) a vyhnulo se   dalším nepříjemnostem. Tresty mohou motivovat, ale jde o tak zvanou vnější motivaci – v tomto případě přes strach. Správné chování je potom jen účelové a trvá, pokud trvá hrozba (Jestli si neuděláš ty úkoly, nebudeš se dívat na televizi!).

     3. Narušení vztahů. Zneužití moci a motivace přes strach vedou k tomu, že tresty narušují vztahy. Děti potřebují autoritu, ale v tom smyslu, že jsou obklopeny dospělými, kterých si váží. Je rozdíl mezi autoritou ve smyslu vlivu (vážím si tě) a autoritou ve smyslu moci (bojím se tě).

     4. Snížení sebeúcty. Trestáním vysíláme skryté poselství, že ten, koho trestáme, vlastně za moc nestojí – jinak bychom se k němu přece takhle nechovali. Tresty tak, samozřejmě aniž to chceme, podkopávají sebeúctu dětí. Ten, kdo si málo váží sám sebe, může, podle dalších okolností, k dalším lidem buď vzhlížet nebo se nad ně vyvyšovat. Navázat skutečně respektující vztahy pak může být problém.

     5. Ztížení nápravy. Negativní emoce, které se po trestu prakticky vždy dostaví, ztíží komunikaci a nápravu. Děti jsou si často samy velice dobře vědomy toho, že se zachovaly nesprávně, a mají i snahu dát věci do pořádku. Nebo jim toto poznání můžeme zprostředkovat my. Pokud ale přijde trest, energie jejich negativních emocí se zaměří spíše na toho, kdo je potrestal, než na nápravu.

     6. Potlačení soucitu. Aby děti nemusely opakovaně prožívat nepříjemné pocity související s trestáním, mohou je začít potlačovat. Svědčí o tom i reakce, kdy děti sdělují, že jim tresty už přestaly vadit. Děti (a později dospělí) pak ale ztrácejí kontakt s některými oblastmi svého prožívání, přestávají vnímat své pocity a neuspokojené potřeby. To může vést k potlačení schopnosti soucítit s druhými (empatie). I výzkumy ukázaly, že opakované vystavení násilí vede k tomu, že lidé tolerují násili jako „normální“.

     7. Výměnný obchod. Některé tresty fungují jako výměnný obchod nebo „odpustky“ – nesprávné chování je jakoby odčiněno trestem a není tedy už vlastně důvod něco napravovat nebo se příště zachovat správně. Například v situaci pozdního příchodu dostane dítě pár pohlavků nebo zákaz oblíbené činnosti. Od řady dětí jsme slyšeli, že si z takové situace pro budoucnost vyvodily asi toto ponaučení: Nevadí, když přijdu pozdě, těch pár pohlavků vydržím. – Trestáním se tak naučily přijímat tresty, nikoliv dodržovat dohody.

     8. Ohrožení morálního vývoje. Ve snaze vyhnout se dalším trestům a nepříjemnostem se děti učí maskovat chyby a neúspěchy, lhát a podvádět. Tento návyk pak někoho může provázet až do dospělosti.

     Mohli bychom uvést ještě další rizika trestů – například vytváření negativního postoje k činnostem, kvůli nimž jsou děti trestány nebo které jsou udělovány za trest (domácí práce, učení…).

     Snažit se při výchově dětí vyhýbat trestům samozřejmě neznamená, že neuděláme nic, když se chovají nevhodně. To by mohlo být ještě horší než potrestat. Základní alternativou k trestání je, že dítě nějakým způsobem prožije přirozené nebo logické důsledky svého nesprávného chování. Logické proto, že logicky vyplývají z provinění (na rozdíl od trestů, které s proviněním často nijak nesouvisí – dítě něco rozbije, rodič mu vynadá, dá mu pohlavek a uklidí to sám). Dospělí mají dítěti při jeho výchově namísto trestů pomáhat uvědomit si tyto důsledky (někdy musí jejich dopad samozřejmě zmírňovat) a hledat způsoby, jak věci napravit. Když dítě ztratí mobil, přirozeným důsledkem je, že ho nějakou dobu nebude mít. Logickým důsledkem může být, že se bude podílet na koupi nového. Když něco zničí nebo rozbije, může to – podle věku – uklidit, zkusit opravit, přispět ze svého kapesného na novou věc. Někdy se nedá udělat nic jiného než se omluvit. Když se zpozdí, logickým důsledkem je také to, že uslyší od rodičů, že o ně měli strach, že očekávají, že v takové situaci zavolá, že by si přáli udělat s dítětem takovou dohodu, se kterou by obě strany byly spokojeny a která by se dodržela.

     V takových situacích býváme v emocích a to, co říkáme, můžeme říkat i zvýšeným hlasem a s odpovídajícím emočním doprovodem. Velice ale  záleží na tom, jaká slova volíme. Nemáme obviňovat, ale použít tak zvaná já-sdělení – sdělujeme, jak se cítíme, co potřebujeme a co očekáváme (Zlobím se, že se nedodržela naše dohoda. Vulgární slova  opravdu nemám ráda. Přála bych si, abys je nepoužíval aspoň přede mnou.). I z přirozeného nebo logického důsledku se dá udělat trest tím, že zvolíme mocenský způsob komunikace – vyčítání a obviňování, vyhrožování, příkazy atd.

     Klíčovým momentem je spoluúčast dítěte na hledání řešení a na nápravě. V praxi to znamená stručně popsat situaci nebo vyjádřit nesouhlas s určitým chováním a co nejdříve se obrátit na dítě se slovy například: Tak co teď navrhuješ? Jak to budeme řešit? Nebo: Můžeš si do zítřka promyslet, co s tím uděláme. Očekávám, že se budeš podílet na nápravě. Až kdyby dítě samo nic nenavrhlo, můžeme dát stručně informace o tom, co by v dané situaci pomohlo, nebo dát na výběr, kdy, jak nebo s kým se pokusí situaci řešit. Dlouhé monology dospělých,  „domlouvání“ (= kázání) dětem, jak by se měly správně chovat, nejsou účinnou alternativou k trestání a mnoho dětí je snáší hůře než trest.   

     Tam, kde jsou dobré vztahy, bývají tyto postupy velmi účinné. Někdy se ale může stát, že druhá strana na řešení situace nespolupracuje. Pak je na nás, abychom udělali vhodná opatření. K tomu je někdy potřeba využít i fyzické síly. Pokud by v situaci, kdy dítě  ubližuje jinému dítěti, nepomohly informace, výběr, empatie nebo já-sdělení, můžeme je vzít pevně za ruku nebo do náruče a odvést je se slovy, že bude lepší, když bude teď chvíli o samotě. Ochranné využití fyzické síly je něco jiného než trest, při kterém jde o zneužití síly.

     Na současné diskusi kolem trestů je cenné, že lidé mají možnost  přemýšlet a hovořit o tématu, o kterém se v jiných evropských zemích už diskutuje a přináší to ovoce v uvědomování si rizik trestání a hledání alternativ. Samotný zákaz tělesných trestů toho moc nevyřeší. Raději formulovat záměr pozitivně – například, že každé dítě má právo na výchovu a vzdělávání v duchu vzájemné úcty a na používání výchovných metod, které respektují lidskou důstojnost a vyhýbají se trestům, násilí, ponižování a dalším způsobům, které se s lidskou důstojností neslučují. Nejsou také jen tělesné tresty – ty psychické bývají mnohdy ještě horší.

     Jako rodiče můžeme říct, že jsme dříve považovali tresty za součást výchovy, protože jsme si neuvědomovali všechna jejich rizika a neuměli to jinak. Teď se nám už léta  daří vychovávat bez trestů a násilí a přitom vidíme, že se naše děti snaží chovat zodpovědně a ohleduplně. A když nám to někdy „ujelo“, přestali jsme si namlouvat, že vychováváme, ale učili se přiznat si, že jsme třeba nezvládli své emoce a nenašli jiné řešení. Pak pomohlo mluvit o tom s dětmi, omluvit se a odpustit si. Všem, kteří by to chtěli zkusit jinak, chceme vzkázat, že skutečně můžeme být zodpovědnými rodiči, učiteli a vychovateli – a nemusíme trestat.

     Autoři článku jsou psychologové, rodiče pěti dětí, spoluautoři přístupu a knihy „Respektovat a být respektován“.

    Článek je možné šířit v nezměněné podobě a s uvedením autorů a zdroje – www.respektovat.com

Archiv